PŘÍBĚHY DVOJIC

"Je to vlastně moudré sobectví - člověk 'pomáhá' a zároveň poznává sebe sama."

Před 8 lety mě Julinka chytla za ruku a už ji nepustila. Malá Julča uměla říct pouze 3 slova - ANO, NE a DOBŘE. Důvěra holčičky, která skončila v dětském domově byla podlomená, cítila se nejistá a ohrožená. Stačilo, když kolem nás projelo rychle auto, zaštěkal pes, .. Ale časem zjistila, že mi může věřit a že spolu můžeme prožívat neuvěřitelné zážitky. Vyrážely jsme do bazénu, kina, parků, vláčkem na výlety, na hokejové tréninky, za „babičkou“ do domova seniorů jako dobrovolnice .. ale vůbec nejraději pečuje o mého kocourka.
Z holčičky, která zvládla říct pouze 3 slova, se stala slečna, která i přes svůj handicap skloňuje slova, říká věty a dokáže „vypucovat“ auto až se leskne, protože ji to hrozně baví! Občas spolu trávíme celé víkendy. Jsem nesmírně vděčná, že jsem u toho pokroku mohla být a snad k němu i trochu přispět.
A co já? Byla jsem nastavená „jdu pomáhat“ - vyleštit si karmu Nakonec jsem zjistila, že Julinka pomohla mně. Naučila mě vnímat emoce a pocity, namísto slov. Naučila mě, se radovat z toho, že jsem. Být vděčná za to, co mám. A taky, že těžké věci za to stojí. A tohle mění život. Můj rozhodně .. Za ty roky máme tisíce zážitků, které mě dojaly k slzám, rozesmály, některé vyděsily, rozplakaly. Když ale člověk uslyší „Kamarádko, já tě mám ráda“, tak co je víc? Děkuju a tu ruku jen tak nepustím.

"Někdy je třeba lásku a péči vynahradit..."

Základní princip našeho programu je "jeden na jednoho", přesto jsem měla pocit, že bych zvládla ještě jednoho litlíka .. A od té chvíle začal můj život obohacovat malý Peťa. Bylo skvělé pozorovat chlapeckou energii, tu akčnost, snahu zkoumat, poznávat, blbnout! S rostoucí důvěrou, rostla i snaha a zájem o smysluplné věci, například sbírat odpadky, které někdo pohodil v lese nebo pomoct paní s taškou.
Zažili jsme toho spolu mraky .. od barvení vajíček, výletů vlakem, nespočet turnajů ve florbalu, basketu, pečení šneků, dělání chemických pokusů, promítání pohádek na staré promítačce, ..
Ale víte, co je nejvíc? Když jsem "svoje" litlíky seznámila. Protože malý Peťa byl zděšený tím, že Julinka nebydlí u maminky, ale v dětském domově. Vlastně vůbec faktem, že jde "nemít maminku". V ten moment se rozhodl, že jí lásku vynahradí. Trpělivě Julinku učil deskovky, nechával vyhrát, pomáhal s věcmi, doprovázel ji se mnou do DD. Lidská duše je naprogramovaná rozdávat radost a ví to už v 6 letech, přesně jako Peťa. Děkuju, že jsi takový parťák!

"Dobrovolnictví se nedá popsat, to se musí zažít!"

Moje cesta k dobrovolnictví začala asi před 13 lety o půl druhé ráno, kdy jsem narazila v klubu na kamarádku, která pracovala jako sociální pracovnice a popisovala mi, co její práce obnáší a mimo jiné spolupráci s programem dobrovolníků. Pocítila jsem obrovskou touhu něco změnit, a tak se taky stalo. Vždyť stačilo dát „jen“ trochu času a sebe! Zapojila jsem se tedy do programu Dvě D (dříve 5P), prošla psychotesty a absolvovala výcvik dobrovolníka - tedy akcička plná skvělých lidí a mentorů. Tuhle krásnou energii člověk jen tak nezažije, i po těch letech na to s úsměvem vzpomínám.
Když mi byl přidělen malý kamarád - „litlík“, měla jsem strach, jak to spolu zvládneme. Ale moje obavy se záhy rozplynuly, protože mi naslouchala supervizorka, úžasná koordinátorka programu a také ostatní dobrovolníci ... supervize, tam můžeš probrat prostě vše, co tě trápí a máš neomezený čas. Často jsem jen zvedla telefon a řešila s koordinátorkou nebo supervizorkou situaci litlíka, se kterou jsem si nevěděla rady, která mě zasáhla. Vždy je tu někdo, kdo mi poradí a řekne svůj pohled či názor na věc, pomůže nastavit hranice. Bonusem je, že jsem nalezla skvělé (osudové) přátele, kteří jsou „na stejné vlně“.
Ačkoli schůzky s litlíkem nejsou vždy jen zalité sluncem a řešíme spolu situace, které jsou náročné, tak cítím, že můj čas už lépe využít nemůžu. Stát se dobrovolníkem v tomto programu hodnotím jako jedno z nejlepších životních rozhodnutí, které pozitivně ovlivnilo můj osobní růst a životní směr. Ted to dává smysl. Dobrovolnictví - tohle je těžké popsat, to se musí ZAŽÍT.

"Vždycky tady bude někdo, komu na tobě záleží!"

Na společné akci s dobrovolníky a dětmi jsme se viděli poprvé. Míra byl jiný - klidný, samotářský. Došlo mi, že my dva bychom mohli být kámoši. A tak se taky stalo. Nejprve jsme hodně chodili na procházky do lesa. Očekávaný klid byl tatam a já si na těchto procházkách připadala jako na maratonu. Míra šel kus přede mnou velmi rychlým krokem a já za ním utíkala a funěla. Komunikace byla zvláštní, já mluvila na Míru a Míra na strom, na keř, do prázdna, jenom ne na mě. I přesto jsem na jeho tváři často vídala úsměv.
Časem se přidal i můj přítel, stačilo, že jednou přišel se mnou, a bylo jasné, že musí zase. Míra si ho naprosto zamiloval. Obráželi jsme tak nejrůznější zlínské akce - na tržišti, na náměstí, v parku nebo v útulku. Přestože Míra nikde nevydržel moc dlouho, jsme si schůzky užívali. Z jednotlivých okamžiků nemá Mirek jen vzpomínky, ale i fotky. Na každém setkání jsme se totiž společně vyfotili, a já mu následující schůzku fotku předala. Byl to nádherný pocit, když jsem zjistila, že Míra s naší fotkou spává, bere si ji s sebou do školy nebo na výlet. Až díky Mírovi jsem pochopila, co je to přítomný okamžik. I když schůzky trvaly vždy jen chvíli, děla se toho spousta. Děly se slova a věty. Děla se energie. Děly se zážitky. Děly se emoce.
Mirek postupoval v životě dál a dál, až dospěl do věku, který značí jediné, odchod z dětského domova. Když jsem zjistila, že jeho následující kroky, budou v místě, které je od Zlína vzdálené desítky kilometrů, bylo mi smutno. Náš příběh, který se psal doteď, je hotový. Věřím, že Míra náš příběh ve své knihovně má a že leží na jedné z nejhezčích poliček mezi těmi, po kterých sahá ve svém životě úplně nejčastěji. Je to příběh plný lásky, porozumění a radosti. Protože v názvu toho příběhu je napsáno „Vždycky tady bude někdo, komu na tobě záleží." A v obsahu bude spousta vzpomínek. Vím to. Psali jsme ho přece spolu ..

"To nejcennější, co někomu můžeš darovat, je Tvůj čas."

Naše schůzky nejsou v podstatě ničím výjimečné. Prostě často stačí jen to, že jsou a že si spolu můžeme povykládat. Naše setkání jsou skvělým důkazem toho, že nezáleží na tom, jakou aktivitu zrovna podnikáme. Pro nás je nejdůležitější, že trávíme čas společně.
Občas je dobrovolničení jako tanec na tenkém ledě. Annie vyrůstala v jiném prostředí s jinou kulturou ... Má tedy někdy na věci jiný pohled, než je pro nás běžné. Všechny přešlapy nás však posunuly vpřed. Jeden z prvních byl spojen s horkou čokoládou a vznikla z něj zároveň naše společná vášeň.
Většinou se dobrovolníci díky litlíkovi vrací zpět do dětského světa. V naší dvojičce je tomu spíše naopak. Já jsem občas ten akčnější a neposedný litlík a Annie je trpělivá, klidná a nápomocná. Můj litlík mě neučí jen vidět svět jinýma očima, můj litlík mě učí, jak se zastavit a dospět.

"Proč být dobrovolníkem? No prostě proto, že je to skvělé! J. W. Goethe řekl, že: „Člověk je bohatý tím, co učinil pro druhé".

Dobrovolnictví je součástí mého života už několik desetiletí .... Semínko k němu snad zasela moje maminka, která mě v mých asi osmnácti vzala na vánoční besídku do Dětského domova Lazy, nad kterým měl podnik, ve kterém pracovala, patronát. Dnes by se řeklo sponzorství. Hodně na mě prostředí domova zapůsobilo a celou cestu zpět jsem bulila jak želva ..... O mnoho let později jsem začala pracovat jako dobrovolnice pro Magistrát města Zlína a chodila gratulovat seniorům k jejich narozeninám - tuhle úžasnou činnost dělám už 25 let. Pak mi osud do cesty přivál mentálně postižené. Konkrétně dva vozíčkáře, kamarády, za kterými jsem dojížděla se svým známým do Fryštáku. Také jsem začala chodit venčit pejsky v útulku a když jsem se přestěhovala kousek od Dětského centra Burešov, stala jsem se dobrovolnicí postupně pro čtyři děti. Po zrušení tohoto zařízení mi čas prožívaný s dětmi hodně chyběl. Začala jsem docházek do Domova seniorů za vozíčkářkou Janičkou, ale dětská energie mi pořád scházela.
Před dvěma lety jsem se na akci Normální je pomáhat potkala s kamarádkou Halinou a ta mě seznámila s Andrejkou a organizací Dvě - D. A tak mám zase „svého litlíka" Je to kluk Ondra. Narodil se s aspergrovým syndromem. Sudičky nadělily těmto dětem víc v rozumové stránce, jsou na svůj věk neobvykle chytré, nadané, ale ochudily je ve stránce sociální Hůř zvládají nové prostředí, zátěžové situace, krátce se soustředí na jednu věc, jsou pak unavenější a také se hůř a neradi přizpůsobují požadavkům dospělých, jsou pro okolí „neposlušné“ a mnohdy až „umíněné". Ondrovi bylo šest, když jsme se potkali a skvěle jsme si padli do oka. To je pro vztah dobrovolník - dítě to nejdůležitější. Ondra potřebuje pevná pravidla, dodržení slíbeného a trpělivost. A tu si zase potřebuju trénovat já. Potkáváme se obvykle jednou za 14 dní na dvě tři hodiny, chodíme do lesa, do knihovny, byli jsme venčit pejska, podnikli jsme krátký cyklovýlet. Zatím jsme všechny situace „chtěl bych ale musím jinak” zvládli. Jedenkrát už u mě i přespal a zvládl to skvěle! Rádi bychom to v budoucnu zopakovali. Ondro, snad mi odpustíš, že jsem v některých situacích přísná. Mám tě moc ráda a děkuji, že s tebou můžu trávit čas.

"Schůzky nabíjí energií...

Ke Dvě D jsem se přidala, když jsem chtěla najít nějaké smysluplné naplnění volného času. Když jsem se potkala s Klárkou, hned jsem věděla, že je to moc milá a hodná dívka. Nejdříve jsem docházela do dětského domova a pomalu jsme se poznávaly. Hrály jsme různé deskové hry, chodily na procházky.
Později pak do města, na zmrzlinu, různé výstavy a ke mně domů, kde jsme dělaly palačinky nebo hrály na klavír. Má totiž moc ráda hudbu a hraní na hudební nástroje. Už od začátku bylo jisté, že si budeme rozumět. Při každém setkání je natěšená a zvědavá, co podnikneme. Je vděčná za popovídání a nové podněty. Naše kamarádství je prospěšné nejen pro Klárku, ale i pro mě, jelikož vždy odcházím v dobré náladě a nabitá energií.

"Vďaka venovaniu času druhým samých seba obohacujeme."

Vedeli ste, že dobročinnosť je jedným zo základných pilierov pocitu šťastia? Spomínam si na chvíle, ked som si môjho litlika len predstavovala a čakala na chvíľu kedy sa o ňom niečo dozviem. Naše prvé stretnutie bolo rýchle a trošku formálne. Každé ďalšie sa snažím robiť niečím výnimočným. Mnoho stretnutí mi prinieslo veľa "aha" momentov, nad ktorými môžem premýšľať. Napríklad, že názory iných nás ovplyvňujú len do tej miery do akej im to dovolíme. Toto poučenie vzniklo pri hre na ihrisku, keď sme sa jašili viac, ako iné deti a ich maminy s tým mali problém.
Ďalším dôležitým aspektom sú názory litlíka, ktorý si to často ani neuvedomuje. Litlík je mojím velkým učiteľom. Jeho čistý pohľad na svet mi veľakrát ukazuje správny smer. Vďaka nemu viem pomenovať veci, ale aj zvýšiť hlas či povedať, že sa mi niečo nepáči. Dúfam, že s litlíkom toho zažijeme ešte veľa a náš spoločne strávený čas bude pre neho krásna spomienka ako na mňa tak aj na program Dvě D.

"Je to slib, že přijdu .. A přijdu i příště a popříště a navždycky už budu její kamarádka."

Marcelku jsem si nevybrala já, vybrala si ona mě. Když jí bylo osm a já byla na střední, před Vánoci jsme s mamkou zavítaly do dětského domova. Mezi několika milými a pozornými dětmi byla jedna malá cácorka, ktera nám furt něco vyprávěla a na konci zazpívala Vánoce na míru od Ewy Farné. Očička jí u toho svítily jako prskavky. V tu chvíli mě to všechno tak moc dojalo. Tyhle děti často nemají nikoho blízkého, dospělí hledí raději na jejich diagnózy, než na jejich čisté a po lásce toužící dušičky .. A přece byly tak šťastné. Často jsem na tu holčičku myslela, ale bála jsem se udělat ten krok. Bála jsem se, že se mi ta dušička otevře, já odjedu na výšku do jiného města, nebudu na ni mít čas a ona bude mít zlomené srdce a další zkušenost s dospělým, který ji opustil. Zase ... Ve druháku na výšce jsem měla náhodou praxi na speciální ZŠ, kde jsme se s Marcelkou opět potkaly. Bylo jí 11, a zase si mě během vteřiny omotala kolem prstu, jako tenkrát o Vánocích. Věděla jsem, že teď už před ní neuteču, ani nechci.
Kvůli mému studiu v Brně trvalo déle, než všechno klaplo a my se poprvé setkaly. Byla jsem nervózní, vůbec jsem nevěděla, co čekat. První setkání bylo hodně náročné. Na Marcelce bylo vidět, že má strach, znova a znova otevírat své srdce dospělákům .. A pak sbírat střepy. Viděla jsem jí v očích ten vnitřní boj - „Tak moc chci mít kamarádku, a tahle vypadá fajn .. Ale co když mě taky opustí ..? Přijde ještě vůbec?" I když jsem se jí snažila dávat veškerý prostor, který potřebovala, na nic jsem nespěchala a nehodnotila, obě jsme se při vzájemné oťukávačce ten den obě hodně zapotily. Říkala jsem si, že tohle nemůžu zvládnout. Když jsem přišla podruhé, myslím, že se něco zlomilo. Splnila jsem slib a dala jí najevo, že se mnou může počítat. Že přijdu. A přijdu i příště a popříště a navždycky budu její kamarádka. Já jsem jí nabídla bezpečný láskyplný prostor a ona se mi za to při každém setkání odměňuje objetími, smíchem, láskou, bezprostřední, čistou dětskou radostí, u které vždy tak nadšeně třepotá rukama a usmívá se od ucha k uchu .. Je to moje malá velká učitelka. Naše společné dny hojí moje vnitřní dítě a já se znova učím radovat z maličkostí dětskýma očima. Ona tohle totiž umí ze všech nejlíp.
Nejradši spolu jezdíme na kole, v zimě sáňkujeme, venčíme a mazlíme pejsky, jezdíme na tobogánu, děláme stojky v bazéně, jíme zmrzlinu anebo jen tak jsme. Procházíme se, povídáme si, navzájem se pouštíme do svých světů. Spolu, bez póz a masek. Teď už si Vánoce na míru zpíváme spolu, i v létě, a já cítím obrovskou vděčnost za to, že si mě ta cácorka tenkrát vybrala, a ukázala mi další, nekončící rozměr lásky.